Tetris je tak návykový, protože nabízí neustálý tok nedokončených úkolů, jejichž dokončení přináší pocit úspěchu

Kdo někdy neměl své Tetrisové období?

Tetris je tu s námi od osmdesátých let, tedy mu táhne na 40 let. Přestože se technologie i hry neustále zdokonalují graficky, ale také funkcemi nebo stylem vyprávění, tak Tetris prakticky bez jakýchkoliv změn stále přináší pravidelnou zábavu milionům hráčů po celém světě. Asi se nikdo neurazí, když skládání kostiček a vyplňování řad nazveme lehce návykovým.

Proč ale Tetris tak slouho vydržel a proč není zase tak daleko od pravdy, když řekneme, že se na něm můžeme stát závislými? Tetris v zásadě využívá potřeby mozku uklízet a srovnávat. Spousta našich rituálů nebo i sportů má co dělat s naší potřebou dávat věci do pořádku nebo je uklízet. Lidstvo vlastně funguje díky tomu, že neustále opravujeme něco, co se rozbilo nebo časem rozpadlo. Štvou nás věci, které vypadají ošuntěle nebo nefungují přesně tak, jak mají.

Tetris nám s každou spadlou kostičkou nejenom dává možnost uklidit už natropený nepořádek složením řady a tedy jejím zmizením, ale navíc nový a nový nepořádek neustále vytváří. Je to nekonečný koloběh nepořádku a uklízení. My si vlastně nemůžeme pomoci a snažíme se kostičky skládat, necháváme je mizet, za což jsme neustále odměňováni pocitem úspěchu. Musíme ale pokračovat, protože je neustále co dále uklízet.